|
JEDNÁNÍ TŘETÍ
(Palouk na pokraji jezera, jako
poprvé. Chýlí se k večeru, obloha je
pod mrakem, ale později zaplanou
červánky a konečně nastane měsíční
noc. Rusalka sedí nad jezerem. Všecka
je bílá a bledá)
RUSALKA
Necitelná vodní moci,
stáhlas mne zas v hlubinu
proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach, nezhynu?
Mladosti své pozbavena,
bez radosti sester svých,
pro svou lásku odsouzena
teskním v proudech studených.
Ztrativši svůj půvab sladký,
miláčkem svým prokleta,
marně toužím k sestrám zpátky,
marně toužím do světa.
Kde jste, kouzla letních nocí
nad kalichy leknínů?
Proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach nezhynu?
JEŽIBABA
(vyjde z chalupy)
Aj, aj? Už jsi se navrátila!
No, tos tam dlouho nepobyla!
A jak máš bledé tvářičky,
a jak tu truchlíš o samotě!
Což nechutnaly hubičky
a lidské lože nehřálo tĕ?
RUSALKA
Ach, běda, běda, tetko rozmilá,
vše zradilo mne, vše jsem ztratila!
JEŽIBABA
Krátké bylo milování,
dlouhé bude naříkání,
po hubičkách mužských úst
nekonečný, věčný půst!
Člověk je člověk, živlů vyvrhel,
z kořenů zemĕ dávno vyvrácen,
běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,
jeho kdo zradou je ted’ zatracen!
RUSALKA
Tetko má moudrá, tetko, rci,
není mi, není pomoci?
JEŽIBABA
Miláček tĕ zavrh', přestal tě mít rád
a te d’ Ježibaba má zas pomáhat?
Po záletech světských, dcerko rozmilá,
bys ted’ k sestrám ráda se zas vrátila?
Inu, mám já radu, dobrou radu mám
ale poslechneš-li, ví to rarach sám!
Lidskou krví musíš smýti
živlů prokletí
za lásku, již chtělas míti
v lidském objetí!
Budeš zas, číms byla prve,
než tĕ zklamal svět
ale horkem lidské krve
lze jen ozdravět.
Opustí tě všechna muka,
budeš šfastna hned,
zahubí-li tvoje ruka
toho, jenž tě oklamal,
toho, jenž tě sved!
RUSALKA
(zděšena)
Ježibabo, běda, co to chceš?
JEŽIBABA
(podává jí nůž ze záňadří)
Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš!
RUSALKA
(zahodí nůž do jezera)
Jde z tebe hrůza, nech mne, nech!
Chci věčně trpět v úzkostech,
chci věčně cítit kletbu svou,
svou celou lásku zhrzenou,
svou beznaděj chci všechnu zřít
leč on, on musí št'asten být!
JEŽIBABA
(rozchechtá se)
V lidský život potměšilý
touha tvá tĕ vábila
a ted’ nemáš tolik síly,
bys krev lidskou prolila?
Člověk je člověkem teprve,
v cizí krev ruku když stopil,
zbrocen když vášní do krve
bližního krví se opil.
Pak žes chtěla člověkem být
a člověka vášní omámit?
Prázdná ty vodní bublinečko,
měsíční bledá zahalečko!
Jdi, trp, trp si z věků do věků
a seschni touhou po svém člověku!
(Odbelhá se do chalupy)
RUSALKA
Vyrvána životu,
v hlubokou samotu
bez družek, bez sester mám se brát
miláčku, vím lo, vím,
nikdy víc tĕ nespatřím,
ó běda, běda nastokrát!
(Ponoří se do jezera)
RUSALKY
(pod vodou)
Odešla jsi do světa,
uprchla jsi našim hrám
sestřičko ty prokletá,
nesestupuj k nám!
V naše tance nesmí sem,
koho člověk objal již,
rozprchnem se, rozprchnem,
jak se přiblížíš!
Z tvého smutku vane strach
v radostný náš hravý rej,
s bludičkami v bažinách
za nocí si hrej!
Lákej lidi svitem svým,
no rozcestích těkej ted',
světýlkem svým modravým
do hrobu jim svět’!
No hrobech a rozcestích
jiných sester najdeš rej,
v reje vodních sester svých
už se nevracej!
(Ticho. No západě rudnou červánky)
HAJNÝ
(přivádí Kuchtíka)
Že se bojíš? Třesky, plesky,
však tu jiní bývávali!
Zaklepej a pověz hezky,
co ti doma přikázali:
Princ že nosí těžkou dumu,
že se poplef no rozumu,
jakás pekla stvůra klatá
že k nám přišla do hradu,
a že prosí stará Háta
Ježibabu o radu!
KUCHTÍK
(se vzpouzí)
Mně už chromne noha,
vlčí mlhu mám
pro živého Boha,
strýčku, jdi tam sám!
HAJNÝ
Kolikrát jsem tudy šel,
temno leckdy bývalo již
tys mi čistý strašpytel,
že se staré babky bojíš!
KUCHTÍK
Ondy, když jsi u nás byl,
sáms mne, strýčku, postrašil,
nediv se ted’, milý brachu,
že mám v lese plno strachu!
HAJNÝ
Řeči sem, řeči tam
to tale někdy přidávám!
Ale ted’ honem hled’
vyzvěděti odpověd'!
Vzmuž se, hej, zaklepej,
no radu se babky ptej!
KUCHTÍK
Já bych jistě brebtal,
jakou úzkost mám
abys tedy zeptal
se jí no te sám!
HAJNÝ
Styděl bych se, styděl,
být já otcem tvým!
Ale abys viděl,
že se nebojím!
Ježibabo! Hola hola!
JEŽIBABA
(vyjde z chalupy)
Kdo te hlučí? Kdo te volá?
(kuchtík se skrývá za Hajného)
HAJNÝ
Stará Háta k tobě posílá,
abys, Ježibabo, radila!
JEŽIBABA
Za tu radu, za rozumu špetku,
tohle vyžle posílá mi k snědku?
(Sáhne no kuchtíka)
Jen co vykrmí se, chudinka,
bude z něho pěkná pečínka!
KUCHTÍK
(zoufale se brání)
Pust’ mne! Pust’ mne!
Pust’ mne z těchto míst!
Strýčku, strýčku, ona mne chce sníst!
JEŽIBABA
(chechtá se)
Ha, ha, ha, ha,
ha, ty malý zmetku,
hloupé stvoření,
te bych měla k snědku
čistou pečeni!
Pro peklo at’ roste
prokletý rod váš!
A ted’ pověz honem,
co mi říci máš!
KUCHTÍK
(s úzkostí)
Náš Princ těžce stůně, převelice,
uhranula srdce jeho jakás kouzelnice!
Přivez si ji na hrad, vše jí dal,
jako vlastní život sám ji miloval.
Jeho ženou byla by se stala
ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.
Prince když už zmátla docela,
nevěrná ta kouzelnice zmizela.
Celý hrad je kouzlem zmámen podnes
d'ábel sám tu kouzelnici do pekla si odnes’!
VODNÍK
(vynoří se rázem z jezera)
Kdo že ji odnes'?
Koho že zradila?
Prokleté plémě,
jež vás sem posílá,
tvorové bídní,
on sám ji zradil,
uvrh' ji v prokletí!
HAJNÝ
(o překot utíká)
Hastrman! Hastrman!
KUCHTÍK
(utíká za ním)
Strýčku! Strýčku! Proboha, strýčku!
VODNÍK
(příšerným hlasem)
Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá!
JEŽIBABA
Ha, ha, ha, ha! Ha, ha, ha, ha!
(Odbelhá se do chalupy. Zatím zhasly již červánky
na západě, setmělo se a záhy vyjde měsíc.
Na palouku sbíhají se lesní žínky)
PRVNÍ LESNÍ ŽÍNKA
(tančíc)
Mám, zlaté vlásky mám,
svatojánské mušky slétají se k nim,
ruka moje bílá vlásky rozpustila,
měsíček je češe svitem stříbrným.
DRUHÁ ŽÍNKA
(tančíc)
Mám, bílé nožky mám,
proběhla jsem palouk celičký,
proběhla jsem basa, umyla je rosa,
měsíček je obul v zlaté střevíčky.
TŘETÍ ŽÍNKA
(tančí spolu s ostatními)
Mám, krásné tílko mám,
no palouku v noci svítí jeho vděk,
kudy běžím, všudy moje bílé údy
do stříbra a zlata šatí měsíček.
LESNÍ ŽÍNKY
Do kola, sestříčky, do kola,
v lehounký noční vánek!
Za chvíli z rákosí zavolá
zelený hastrmánek!
(Vidouce Vodníka)
Už tu je, už tu je, už si sítě spravuje!
(Tančíce kolem něho)
Hastrmánku, heja hej,
honem si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku.
Ale žena, hahaha,
hastrmánku, hahaha,
za uši ti vytahá!
VODNÍK
(smutně)
Nelaškujte plaše,
děti zlatovlasé
rodná voda naše
lidským rmutem zkalila se.
LESNÍ ŽÍNKY
(stanou)
Cože nám ruší veselý rej?
P, mužíčku, povídej!
VODNÍK
Hluboko na dnĕ sténá,
sestrami zavržená,
ubohá Rusalka bledá!
Běda! Ó běda! Ó běda!
(Ponoří se do jezera. Mě síc zajde v mraky)
PRVNÍ LESNÍ ŽÍNKA
Cítím slzu ve zraku,
chlad mne náhle ovál.
DRUHÁ ŽÍNKA
Do šedivýchoblaků
měsíček se schoval.
TŘETÍ ŽÍNKA
Tma se tiskne v skráně mé,
sestry, sestry, prchněme!
(Rozprchnou se)
PRINC
(vyběhne pomaten z lesa)
Bílá moje lani! Bílá moje lani!
Pohádko! Němý přelude!
Mému naříkání, spěchu bez ustání
konec už nikdy nebude?
Ode dne ke dni touhou štván
hledám tĕ v lesích udýchán,
noc-li se blíží, tuším tĕ v ní,
chytám tĕ v mlze měsíční,
hledám tĕ širé po zemi
pohádko, pohádko, vrat’ se mi!
(Zastaví se)
Tady lo bylo! Mluvte, němé lesy!
Vidino sladká, milenko má, kde jsi?
Bílá moje lani! Kde jsi?
Při všem, co v mrtvém srdci mám,
nebe i zemi zaklínám,
zaklínám Boha i běsy
ozvi se, ozvi, kde jsi!
Milenko má!
(Mě síc vyjde z mraků)
RUSALKA
(zjeví se v mě síčním svitu nad jezerem)
Miláčku, znáš mne, znáš?
Miláčku, ještě vzpomínáš?
PRINC
(užasne)
Mrtva-lis dávno, znič mne vráz!
Živa-lis ještě, spas mne, spas!
RUSALKA
Živa ni mrtva, žena ni víla,
prokleta bloudím mátohou!
Marně jsem chvíli v loktech tvých snila
ubohou lásku, lásku svou
milenkou tvojí kdysi jsem byla,
ale ted’ jsem jen smrtí tvou!
PRINC
Bez tebe nikde nelze žít
můžeš mi, můžeš odpustit?
RUSALKA
Proč volal jsi mne v náruč svou,
proč ústa tvoje lhala?
Ted’ měsíční jsem vidinou
v tvá muka neskonalá.
Ted’ tebe šálím v nočních tmách,
je zneuděn můj klín
a s bludičkami no vodách
tě svedu do hlubin.
Tys hledal vášeň, vím to, vím,
již já jsem neměla
a ted'-li tĕ políbím, jsi ztracen docela.
PRINC
(potácí se k ní)
Líbej mne, líbej, mír mi přej,
nechci se vrátit ve světa rej,
do smrti třeba mne ulíbej!
RUSALKA
A tys mi, hochu můj, tolik dal
proč jsi mne, hochu můj, oklamal?
Zda lo víš, hochu, zda to víš,
z loktů mých že se nevrátíš,
že zkázou to v loktech mých zaplatíš?
PRINC
Všechno chci ti, všechno chci ti dát
líbej mne, líbej, mír mi přej!
Nechci se vrátit, zemru rád,
líbej mne, líbej, mír mi přej,
nemyslím, nemyslím na návrat!
RUSALKA
(jej obejme a líbá)
Láska má zmrazí všechen cit
musím tĕ, musím zahubit,
musím tĕ v lednou náruč vzít!
PRINC
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Polibky tvoje hřích můj posvětí
umírám št’asten ve tvém objetí!
(Zemře)
VODNÍK
(hluboko pod vodou)
Nadarme v loktech zemře ti,
marny jsou všechny oběti,
ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!
RUSALKA
(políbí naposled mrtvého Prince)
Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všechno, čím klet jest osud můj
lidská duše, Bůh tĕ pomiluj!
(Ponoří se do jezer)

|
ACTO TERCERO
(Igual decorado que en el primer acto. El cielo se
cubre de nubes rojizas al ponerse el sol y aparece
al fin la luna radiante. Como en el primer acto
Rusalka está sentada junto al lago. Está pálida
y blanca. Sus cabellos son grises del color de la
ceniza. El resplandor de sus ojos se ha apagado)
RUSALKA
ˇMe has arrastrado hasta el fondo,
cruel poder de las aguas,
y sin embargo bien sabes que
en tu frío seno no puedo perecer!
Privada de mi juventud
y sin la alegría de mis hermanas;
condenada por el amor,
languidezco en estas frías aguas.
Desprovista de mis encantos
y rechazada por mi amado,
deseo en vano regresar
o con mis hermanas o con el mundo.
żDónde está la magia de las noches de verano
cuando permanecía adormecida
sobre los nenúfares?
żPor qué no puedo perecer en tus frías ondas?
LA HECHICERA
(Sale de la choza)
ˇAy! ˇAy!... ˇHas regresado!
ˇTu estancia en la tierra fue corta!
ˇQué pálidas están tus mejillas
y cómo lloras tu soledad!
żNo te han gustado los besos humanos?
żSu cama no te ha calentado?
RUSALKA
ˇOh, qué desgracia, qué desgracia, querida tía!
ˇTodo me ha traicionado! ˇLo he perdido todo!
LA HECHICERA
ˇCorto fue tu amor
y largo será tu sufrimiento!
Después de sus besos
vendrá el ayuno eterno.
El hombre es un ser egoísta,
un deshecho de la naturaleza.
ˇDesgraciada de aquella, que amándolo,
esté maldita por su traición!
RUSALKA
ˇOh, mi sabia tía!
Dime, żpodrás hacer algo por mí?
LA HECHICERA
żTu amado ha dejado de amarte
y ahora la hechicera debe ayudarte de nuevo?
Querida niña, después de esta triste historia,
żte gustaría regresar con tus hermanas?
Te daré un remedio para tus males,
un remedio que sólo el diablo conoce.
Puesto que has querido conocer el amor
en los brazos de un hombre,
deberás borrar la maldición
con sangre humana.
Volverás a ser la de siempre,
la que eras antes
de ser engañada por el mundo,
pero sólo el calor de la sangre humana,
podrá salvarte.
Todos los sufrimientos desaparecerán
y serás feliz al instante
si por tu propia mano
ˇperece el que te ha seducido!
RUSALKA
(Asustada)
Hechicera, żqué me pides?
LA HECHICERA
(Sale con un cuchillo y se lo da a Rusalka)
ˇToma este cuchillo y promete obedecerme!
RUSALKA
(Lo coge y lo arroja al lago)
ˇMe das miedo, déjame!
Prefiero sufrir en la angustia,
estar maldita eternamente,
vivir mi amor rechazado,
soportar toda mi desesperación,
pero él, ˇél debe ser feliz!
LA HECHICERA
(Con sarcasmo)
żTe has dejado cegar
por la voluptuosidad de la vida humana
y ahora te faltan las fuerzas
para verter un poco de sangre?
El hombre se convierte en un hombre
sólo cuando ha mojado su mano en la sangre,
cuando se deja arrastrar por la pasión,
cuando ha matado a su prójimo.
żY tú has querido ser mujer
para seducir al hombre por amor?
ˇNo eres más que una pequeña burbuja de agua,
ociosa, lunar, sin ninguna pretensión!
ˇVete y sufre, sufre eternamente,
muere de deseo por tu amante!
(Se aleja cojeando hacia su choza)
RUSALKA
Despojada de la vida
debo bajar
hasta el abismo de la soledad.
Sin compañía y sin hermanas debo vivir.
Amor mío, sé que nunca te volveré a ver.
ˇQué desgraciada soy!
(Se sumerge en el lago)
HERMANAS DE RUSALKA
(Desde el agua)
Te fuiste al mundo,
dejaste nuestros juegos,
ˇoh, maldita hermana,
no te acerques a nosotras!
ˇNuestras danzas están prohibidas
para la que ha abrazado a un hombre!
ˇSi te acercas a nosotras, huiremos!
Tu tristeza nos asusta
y turba nuestras alegres danzas.
ˇLa noche con sus fuegos fatuos
juega en las ciénagas
y puede confundir a los hombres!
ˇEmbrújalos con tu resplandor,
pasea tu luz por los caminos,
llévalos a la tumba
con tu azulada luz!
ˇSobre tumbas y cruces
encontrarás otras compañías,
pero con las del fondo del agua
no intentes regresar!
(Silencio. Al oeste, las nubes enrojecen el cielo)
EL GUARDABOSQUES
(Acompañado del Pinche de Cocina)
żDe qué tienes miedo?
ˇQué importa! ˇEs muy normal!
ˇLlama a la puerta y transmite bien
lo que te han encargado decir!
ˇDi que el Príncipe está melancólico,
que ha perdido la razón,
que una criatura infernal
vino al castillo
y que la vieja Háta pide
consejo a la hechicera!
EL PINCHE DE COCINA
(Intentando eludir la orden)
ˇNo siento las piernas,
tengo una nube en los ojos!
ˇTío, por el amor de Dios,
ve tú solo!
EL GUARDABOSQUES
ˇHe pasado por aquí cientos de veces
al oscurecer y nada me ha sucedido!
ˇEs de cobardes
tener miedo de una vieja!
EL PINCHE DE COCINA
ˇQuerido tío, el otro día
tú mismo me asustaste,
no te extrañe que ahora
tenga miedo de penetrar en el bosque!
EL GUARDABOSQUES
ˇTodo eso no son más que cuentos,
exageras demasiado!
No lo pienses más y procura
obtener rápido una respuesta.
ˇTen valor, llama a la puerta
y pide consejo a la vieja!
EL PINCHE DE COCINA
ˇTengo tanto miedo
que tartamudearé,
mejor sería que tú
te dirigieras a la vieja!
EL GUARDABOSQUES
ˇVergüenza, vergüenza me daría
si yo fuese tu padre!
Te demostraré
que no tengo miedo:
ˇEh, hechicera, eh!
LA HECHICERA
(Saliendo de su choza)
ˇCuánto alboroto!... żQuién me llama?
(El Pinche de Cocina se esconde detrás de su tío)
EL GUARDABOSQUES
ˇHechicera, la vieja Háta me envía
en busca de consejo!
LA HECHICERA
żPor un consejo, por un grano de mi sabiduría,
me envía a este chiquillo para cenar?
(Atrapa al Pinche de Cocina y lo palpa)
ˇHabrá que engordarlo enseguida
para hacer un buen asado!
EL PINCHE DE COCINA
(Intentando huir desesperadamente)
ˇDéjame!... ˇSuéltame!...
ˇDéjame irme de este lugar!
ˇTío, tío, me quiere comer!
LA HECHICERA
(Riendo)
ˇJa, ja, ja, ja!
ˇTú, grano de polvo,
criatura ingenua,
pobre negocio
iba yo a hacer
con tus huesos!
ˇQue se vaya al diablo
vuestra especie maldita!
Ahora, dime lo que te ha traído aquí.
EL PINCHE DE COCINA
(Angustiado)
ˇNuestro Príncipe está gravemente enfermo,
una maga ha hechizado su corazón!
La invitó al castillo, le ofreció de todo
y la amaba como a su propia vida.
Se habría convertido en su esposa
pero la bella maga no se presentó a la boda.
Tras embrujarlo desapareció.
Bajo su hechizo ha quedado el castillo.
ˇSeguramente el diablo
se la habrá llevado al infierno!
EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Saliendo bruscamente del agua)
żQuién se la ha llevado?
żA quién ha traicionado ella?
ˇMaldita especie la que te envía aquí!
Miserables humanos,
especie mentirosa
ˇél fue quien la traicionó!
ˇPor su culpa está maldita!
EL GUARDABOSQUES
(Corriendo)
ˇHastrmán! ˇHastrmán!
EL PINCHE DE COCINA
(Corriendo detrás del guardabosques)
ˇTío, tío! ˇPor el amor de Dios!
EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Con voz siniestra)
ˇMi venganza será terrible!
LA HECHICERA
ˇJa, ja, ja, ja!
(Se va cojeando a su choza. Las últimas luces del
atardecer se apagan. Cae la noche y sale la luna.
Las ninfas acuden a la pradera)
LA PRIMERA NINFA (Bailando)
Tengo los cabellos de oro
y a mi alrededor bailan las luciérnagas;
con mi blanca mano los suelto
para que la luna los peine con sus rayos de plata.
LA SEGUNDA NINFA
(Bailando)
Tengo los pies blancos,
con ellos he recorrido todo el claro.
El fresco rocío los ha lavado
y la luna les ha puesto zapatos de oro.
LA TERCERA NINFA
(Bailando)
Tengo un bonito cuerpo
y la luz de la luna ilumina mis blancos miembros.
Allá donde voy, la luna cubre mi cuerpo
con vestidos de plata y oro.
LAS NINFAS
ˇBailemos, hermanas, bailemos,
con la brisa ligera de la noche,
pues pronto nos llamará Hastrmán
desde las cañas!
(Viendo de repente al Señor de las Aguas)
ˇAhí está! ˇYa prepara sus redes!
(Bailando a su alrededor)
ˇHastrman, heya, hey,
intenta atraparnos!
Hou, hou, hou,
ˇAquella que atrapes, hombrecito,
te dará un dulce beso!
ˇPero tu mujer, ja, ja, ja,
te tirará de las orejas!
EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Con tristeza)
Dejad vuestros locos juegos,
niñas de cabellos dorados,
nuestro reino ha sido turbado
por una pena de amor.
LAS NINFAS
(Con extrañeza)
żQuién turba nuestra alegre danza?
ˇCuéntanos, hombrecito, cuéntanos!
EL SEÑOR DE LAS AGUAS
ˇDesde las profundidades gime,
repudiada por sus hermanas,
la pobre Rusalka!
ˇOh, qué desgracia!
(Oscurece. La luna desaparece tras las nubes)
LA PRIMERA NINFA
Mis ojos se han llenado de lágrimas,
el frío me ha sobrecogido.
LA SEGUNDA NINFA
La luna se esconde
tras las oscuras nubes.
LA TERCERA NINFA
Las tinieblas oprimen mi alma,
ˇhermanas, hermanas!
(Se dispersan corriendo)
EL PRÍNCIPE
(Turbado, sale bruscamente del bosque)
żDónde estás, mi cierva blanca?
ˇHada mía! ˇMuda visión!
żVeré alguna vez el final de mis tormentos?
Día tras día, sin aliento,
acosado por mi deseo,
te busco por los bosques.
La noche se acerca y te presiento en ella,
quiero encontrarte en la bruma lunar.
Te busco por todas partes,
żHada mía, hada mía, dónde estás?
(Se detiene)
ˇEra aquí! ˇBosques mudos, hablad!
żOh, amor mío, dónde estás?
żDónde estás, mi cierva blanca?
Por lo que aún queda en mi muerto corazón,
yo os conjuro cielo y tierra,
yo os imploro, dioses y demonios,
decidme, decidme: żdónde está?
ˇOh, amor mío!
(La luna sale de entre las nubes)
RUSALKA
(Aparece en un claro de luna, sobre el lago)
żAmor mío, me reconoces?
żAmor mío, te acuerdas de mí?
EL PRÍNCIPE
(Asombrado)
ˇSi estás muerta, llévame contigo!
ˇSi estás viva, sálvame!
RUSALKA
ˇNi viva ni muerta, ni hada ni mujer,
maldita vago por las tinieblas!
Por un instante soñé
con estar entre tus brazos.
ˇAmor mío, si antes fui tu amor,
ahora sólo puedo ser tu muerte!
EL PRINCIPE
ˇNo sabría vivir sin ti!
żPodrás perdonarme?
RUSALKA
żPor qué me llamas a tus brazos
si me has engañado?
Ya no soy más que el hada lunar
de tus suplicios sin fin.
Ahora seré yo, a mi pesar, quien te confunda
y quien te guíe hacia la tumba
entre los fuegos fatuos de las aguas.
Buscabas una pasión
de la que yo carecía,
pero si ahora beso tu boca
estarás perdido para siempre.
EL PRINCIPE
(Titubeando)
Ya no volveré al mundo.
ˇOfréceme al fin la paz!
ˇAbrázame hasta morir!
RUSALKA
Tú, que me has dado tanto...
żpor qué me engañaste?
Debes saber, amor mío,
que de mis brazos ya no podrás regresar,
que mi abrazo ˇte quitará la vida!
EL PRINCIPE
ˇQuiero amarte como antes!
ˇNo dudes, no dudes, abrázame!
ˇPrefiero la muerte al regreso,
abrázame, ofréceme la paz,
no pienso en otra cosa, no quiero regresar!
RUSALKA
(Cubriéndolo de besos)
ˇAmor mío, calma tus sufrimientos,
debo estrecharte entre mis brazos
y en ese frío abrazo morirás!
EL PRINCIPE
ˇAbrázame, ofréceme la paz!
ˇTus besos redimirán mis pecados!
ˇAhora muero feliz en tus brazos!
(Muere)
EL SEÑOR DE LAS AGUAS
(Desde las profundidades de las aguas)
ˇEn vano ha muerto en tus brazos
y son en vano todos tus sacrificios!
ˇPobre Rusalka!
ˇQué desgracia! ˇQué desgracia!
RUSALKA
(Dando al Príncipe un último beso)
Por tu amor, por tu dulce amor,
por tu pasión breve e inconstante,
por todo lo que me ha hecho maldita,
ˇque Dios tenga piedad de ti!
(Se sumerge en las aguas)
Escaneado y Traducido por:
María del Mar Huete 2004 |